Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zeltweg 2013

1. 7. 2013

Někdy začátkem roku se v našem klubu začalo plánovat, že bychom mohli zajet do Zeltwegu na famozní leteckou show AirPower 2013. Postupně se vše vykrystalizovalo do složení Lojza s Martinem, Špaťasi starší a mladý, Lukáš, Radim a Igorek. Dušan to na poslední chvíli ze zdravotních důvodů musel skrečovat.

Odjezd byl vedoucím zájezdu, Lojzou, stanoven v pátek na 01:00, což se z nepochopitelných důvodů podařilo dodržet. Postupně jsme po cestě posbírali všechny účastníky zájezdu a vyrazili směr Rakousy. Po cestě jsme ještě v Brně nabrali Martina, který si odskočil ze své práce na Korzice. S několika čurpauzami jsme dorazili do krásného Alpského údolí, kde se nachází město Zeltweg. Naivní Rakouští policisté neprohlédli naši lest, že jedeme na pracovní návštěvu a tak jsme projeli kolem záchytných parkovišť vzdálených 5-6 km od letiště jako Apači územím Čejenů. Po osmé hodině jsme zaparkovali před firmou Lojzova pracovního kolegy, téměř na dohled letiště. Tam nám tento pán zajistil parkování přímo před jeho firmou, což se nepodařilo ani místním obyvatelům.

 Hned jsme vyrazili směr letiště a vmísíli se do davu navštěvníků, kteří přicházeli z těch záchytných parkovišť. Pro některé to sice byl nadlidský výkon (pro mne), bágl s proviantem a pivními zásobami, židli, bundou atd, ale vidina té show nás táhla vpřed.  Za dvacet minut už jsme seděli na velikém letišti obklopeném Alpami, pár metrů od pojezdové dráhy. Přímo před námi byla obří obrazovka, kam se promítaly záběry ze staru, letu, a někdy i přímo z kabiny. Po oba dny byl přitom na tuto mega akci vstup zdarma! Program začal opravdu podle rozpisu, vše na čas. Jedno letadlo střídalo druhé, letadla z druhé války, moderní stíhačky, vrtulníky, akrobatické větroně. A také aktobatické skupiny, naše letka na Zlínech pod taktovkou Radky Máchové, dále display týmy Španělska, Turecka, Švýcarska a hlavně famozní Frecce Tricoroli z Itálie. Všechny akrobatické ukázky byly přímo před námi, piloti naprosto úžasně využívali horského masivu, kdy na chvíli zmizeli vlevo nebo vpravo, a pak se najednou objevili přímo proti nám a s motorem ve forsáži to zvedli přímo proti nám do svíčky, ten rachot byl tedy opravdu úžasný. Zážitek byl i vidět vrtulníky v akrobacii, nebo dvojice paragánů letících na padácích zaklesnuti do sebe nohama a odpoutali se až tak 20 metrů nad zemí, zkrátka obrovská show v režii Flying Bulls, protože Red Bull byl hlavním sponzorem této akce. Svou ukázku tam měl pochopitelně i dědek Bessenyi, dva akrobatické Blaníky, ale nejvíce nás dostal nizozemský pilot na F-16, ten to teda opravdu dával. Pral s tím Falconem, jak děcka s hračkama, světlice, forsáže, obraty postrádající logiku a zemskou přitažlivost. Nejlepší byl obrat tzv. volně hozený Falcon řiťou dolů. Naprosto exkluzivní byly průlety na vysoké rychlosti, kdy to valil těsně pod hranicí zvuku, éro přiletělo úplně tiše, ale zvuk přišel až chvíli za ním. Prostě úžasné. Nádherné byly také ukázky historických letadel z WWII, Corsair, Grumman Avenger, Sea Fury, Spitfire, Mustang, ale hlavně OV-10 Bronco, to byl fakt zážitek!!! Je fakt, že některé letadla měly nepřirozeně utlumený zvuk motoru, hlavně u Corsaira mi to přišlo jako zvuk ultralajtu, ale to na letové ukázce nic neubralo. Při letové ukázce SeaFury jsme čučeli jak Japonci na Karlštejn, měl v tom na koncích křídel nějakou divnou kouřící směs, která po průletu zůstala ve vzduchu hutná jako lano, pak se nepochopitelně spojovala v kroužky a  ty se poté snášely k zemi. Úchvatné také bylo vidět veliký Douglas DC-6 v téměř akrobatickém letu, když přímo nad námi dělal s tou obrovskou kraksnou souvrat a skorovýkrut. 

Po skončení prvního letového dne jsme se vyrazili k místu ubytování. To nám Lojzův kolega zajistil v asi 40 km vzdáleném horském penzinu Sabathy, protože ubytování kdekoliv blíže je v tomto termínu beznadějně dopředu vyprodáno. Po cestě Martin hlásil podle GPS převýšení -  vrchol Lysé hory, Ještědu a nakonec skončil ve výšce 1610 m, teda asi na Sněžce. Po necelé hodince cesty nás přivítala krásný horský penziónek, který s námi sdílela ještě parta motorkářů z Rakouska. Ihned po složení báglů nastala bitva o WC a také o sprchu. Hned jsme si také zabrali postýlky, ovšem některé navydržely tíhu volně pohozeného hornického těla, ale naštěstí bylo z čeho vybírat a tak po menší opravě druhé jsme byli všichni připraveni na večerní nástup do BierHausu v přízemí. No všichni sice ne, bo náš hornický kolega je zvyklý brát hned po práci lázeň, ale za krátký čas se Lojzovi podařilo nahnat i posledního opozdilce ke stolu.Tam jsme ochutnali nápoj ne nepodobný pivu, ale proč tomu říkají pivo, jsem fakt nepochopil. Ale pokud není s čím srovnávat, tak to bylo pitné. Tož jsme si dali ještě jedno, na které nás pozval pilot Martin. Přemístili jsme se nahoru do pokoje, dali nějaký ten gáblík z vlastních zásob, a sešli se u stolu na předpokoji. Tam jsme si vylepšili chuť několika kalibry Kozlíka, které vtipně věnoval náš předseda Radim. I Špáťův Rumík přišel vhod, ale to už jsme únavou skoro spali vsedě, takže - hygiena a spát. Náš hornický kolega, snad v obavě aby nám nebyla v noci zima, nám puštěním topení na plné kule připravil takové teplíčko, až Radim tvdil, že se mu v noci zdálo o tom, že spí v rovníkové Africe.  

Ráno nás překvapila nádherná horská příroda Alp, na ten čistý vzduch jsme si fakt jen těžko zvykali. Dostali jsme snídani, i v Rakousích objevili kouzlo švédského stolu. Teplé houstičky , domácí sýry, domácí marmeláda a máslo, které chutí přípomínalo doby komunismu u nás. No a asi deset druhů pomazánek, šunka pěti chutí a kávička a džus. Takto posilněni jsme s vydali zpět do Zeltwegu.

Cestou jsme si všímali malebnosti těch horských vesniček, a pořád nám tam něco nesedělo. Až jsme na to přišli, ten perfektní pořádek, na chodnících ani vajgl nebo smítko, jak u nás před návštěvou hlavy státu. Co nás ale úplně dorazilo, před zavřenou hospodou v osm ráno hliníkový zahradní nábytek, ani nebyl na řetězech.

 Po příjezdu do Zeltwegu jsme opět použili osvědčenou fintu na oblafnutí bystrých rakouských žampionů, a zaparkovali ne u firmy Lojzova kolegy, ale ještě blíže k letišti. Prostě jsme to píchli přímo na parkoviště u paneláků. Projížděli jsme kolem záchytných parkovišť s tisíci auty jako nějaké VIP. Nacvičeným pochodem jsme se vydali na letiště.

Půlka naší výpravy využila zkratku, kterou jsme se předchozího dne dostali z letiště, přes parkoviště osobáků. Nebýt bdělosti a neoblomnosti rakouského policajta, který ten průchod zatarasil, nemusel jsem se ani ztratit. Tak jsme se vydali cestou s celým davem, ale když se mi ztratil i Radek s Igorkem, zůstal jsem tam sám s 300 000 dalšímí návštěvníky. Spoléhal jsem na to, že oni mne najdou dřív, než já je. Založil jsem stanoviště přímo před obří obrazovkou, o které jsme předchozí den mluvili, ale bohužel jsem si nevšiml, že tam jsou dvě. Pochopitelně jsem seděl před tou špatnou, ale strejda Igorek mne svým ostrým hornickým zrakem našel, a zařadil do houfu. Program probíhal druhý den téměř stejně jako první den. Pořád bylo na co čučet, uši si už na tu forsáž zvykly, krční obratle už také zvýšily hybnost.

 Předem jsem se domluvili, že vyrazíme vtipně o hodinku dříve než ostatní, a tak jsme se ještě jednou podívali na toho šíleného Nizozemce na F-16 a vydali se k autu. Bleskem jsme se nalodili a vyrazili na cestu zpět. Jak jsme ocenili náš uspíšený odjezd, za hodinku už rakouské rádio hlásilo, že dálnice u Zeltwegu je ucpaná, a to samé hlásilo, když jsme se již blížili k našim hranicím. Po cestě ještě nějaká ta čůrpauza, a už jsme byli u nás, v Česku.

Domluvili jsme se, že se zastavíme v motorestu U Podkovy na věčeři, takže náš hornický kamarád se nám úmyslně snažil tyto pauzy zkrátit, s tím že tam na něj už čeká vepřo-knedlo-zelo. S tím se nedalo dělat nic jiného, než souhlasit. Brattwurst za 4,5€ a pivo za 3,5€ nebyly špatné, ale česká kuchyně je lepší. Gulášek, svíčková, uzený bůček a malý Špaťa kačenku, to do nás zapadalo jak Němci do krytu, zapili to Plzní za 40 kaček a valili domů bydlet. Po cestě získal Igorek titul národní buditel, když mne nenechal ani chvilku si zdřímnout, protože prý Lojza neslyší motor. Vše se podařilo, všichni byli rozvezeni do svých domovů a tak nezbývá, než se těšit na další povedenou akci.

Jelikož je další Zeltweg až zase za dva roky, Martin zahlásil, že to asi příští rok vypadá na Duxford. Tak to by fakt byla paráda!!    

 
Zdeněk :-)
 
fotky jsou zde